Vyrůstala jsem v neúplné rodině jen s matkou, oslabenou rozvodem, který proběhl v době, kdy mi bylo půl roku. Můj otec byl renomovaný psycholog v oblasti výzkumu trhu,  já ho  však neznala. Věděla jsem přesto, nebo právě proto, že jsem ho neznala, že bych ráda pokračovala v jeho šlépějích. Protože ho všichni v okolí uznávali jako úžasného člověka, který o mne ale nestál, chtěla jsem být tak skvělý psycholog, jako on. Věděla jsem to od 7. třídy. Ale jeho oblast mě nezajímala, intuitivně jsem tíhla k mezilidským vztahům, od gymnaziálních let jsem v sobě měla jasno - zajímaly mě speciálně partnerské vztahy. Důvod je někde v mém nevědomí - proč tak brzy, ale nejspíš jsem byla mentálně mnohem více vyspělá, než mí kamarádi, protože matka měla problémy sama se sebou, já byla sama, a toužila po lásce. Vztahy jsem uměla rozebírat velmi brzy a neskromně musím i dnes říct, že dobře. A je dobře, jsem se pustila do této oblasti. Cítím v ní svůj smysl života, bez patosu a nadsázky. Vím, že lidem rozumím, že jim dokážu pomoct, že jsem empatická, ale zároveň i analyzující. Mám štěstí, že jsem tak brzy našla svůj životní cíl, který jsem si naplnila a naplňuji.

To nemohu přesněji formulovat, lesbičky se ke mne objednávají málokdy, byť mám partnerskou poradnu. Z těch mála zkušeností, které mám, mám pocit, že partnerský vztah jako takový, jedno jestli hetero nebo homo, s sebou přináší obecně podobné problémy, kdy k nejčastějším patří nevěra, žárlivost, problémy v komunikaci, problémy v sexu, problémy v souladu ve způsobu trávení volného času, problémy v rámci společného finančního hospodaření, atd. atd.

U lesbiček bývá dle mých zkušeností obsaženo téměř vše stejně s tím, že žárlivost bývá častější, častá bývá nevyrovnanost v rámci sexuální apetence žen. Specifickým problémem bývá uvažování o dítěti, což je kapitola sama pro sebe a každá z lesbiček žijících v trvalém vztahu o tom ví své.

To je opět na obecné rovině totéž v partnerství, bez ohledu na orientaci. Pokud je rozchod z druhé strany míněn vážně a definitivně, je zargumentován, je to velká bolest, trvající dlouho, ale je potřeba se s tím vyrovnat. Nemá smysl kontaktovat  hned toho opouštějícího - mluvím o situaci, kdy je to zřetelně pojmenováno a oznámeno.

Často si při vyslovení verdiktu  r o z c h o d  oba/obě hodně popláčí a je to velká zkouška "nervů" i od toho, kdo odchází. Nějakou dobu trvá prvotní tíha bolesti, leckdy až jdoucí do depresí, ale s tím se musí počítat. Pokud je to hodně silné, aby se v tom člověk neutopil, měl by vyhledat jak psychoterapeutickou, tak psychiatrickou pomoc. Pomohou antidepresiva i povídání s psycholgem. Můžeme to ze sebe dostávat ven u někoho, kdo je nezávislý a profesionál. Není dobré přespříliš tím zaměstnávat kamarádky, protože v prvotní síle tohoto úderu o tom člověk potřebuje často mluvit pořád a pro druhé se tím už stává úporný. Navíc kontaktování toho druhého proti jeho vůli je nedůstojné a ničeho se tím nedosáhne. V případě, že se jedná o načrtnutý rozchod, který není jistý, že je definitivní, je to trochu jinak. Ale i tak se vyplácí se nějakou dobu neozývat, ten odcházející může být konfrontován stýskáním a uvědoměním si toho, že to vlastně definitivní není

Bývají docela časté, pokud ti dva poznají, že je to k sobě stále něčím táhne. Leckdy si to ten druhý uvědomí tehdy, kdy žije již v novém vztahu, ale předchozí lásku v srdci nakonec pořád má. Někdy je to po letech, někdy po krátké době.

Staronové vztahy mohou fungovat, proč by ne? Je to velmi obšírná otázka, ale věřím na ně. A někdy naopak oba/obě zjistí, že rozchod byl tím jediným řešením, že původní potenciál  již nejde najít zpět.

Věřím.