Předně nemyslím, že je lesba.cz nejúspěšnějším, bude ale jistě patřit k nejdéle fungujícím lesbickým webům v republice. Nevznikl nějakým náhlým impulzem, byl spíše jen logickým pokračováním mých aktivit pro lesby.

Na počátku 90. let minulého století jsem vymyslela lesbický časopis Promluv, který se díky spolupráci několika dalších redaktorek povedlo skutečně založit a poté vydávat poměrně dlouhou dobu. Tehdy nebyla ani jiná možnost, jak dostat mezi lesby informace o dění doma i v zahraničí nebo o životě jiných leseb. Internet byl v té době v celosvětovém měřítku sotva batoletem a v ČR existovalo připojení pouze na jediné vysoké škole. Ve stejné době jsme také založily a několik let úspěšně organizovaly první lesbický festival v republice - Apriles. Pořádaly jsme také různé drobnější akce, jako víkendy v přírodě či literární soutěže a večery. Navíc jsme založily a provozovaly první lesbické kulturní a poradenské centrum v republice s veřejně dostupnou knihovnou a videotékou. To vše bylo po všech stránkách náročné, proto jsem se rozhodla odejít a odpočinout si. Po čase jsem se chtěla věnovat práci pro lesby dál, ale jinak - využít nové možnosti, nově nabyté dovednosti a pracovat v trochu méně hektickém tempu. Založila jsem proto můj první internetový projekt pro lesby - Lesbickou literární kavárnu (LLK). Otevřela jsem ji po několika měsících příprav 1. 1. 1999 také díky spolupráci se ženou, kterou znám dodnes pouze virtuálně a jen pod přezdívkou.  Registrace domény lesba.cz (na počátku června 2000) pak už byla jen dalším logickým krokem, který umožnil rozšířit prostor i pro zpravodajství a inzerci. Debatní fórum (nazvané kavárna) už bylo součástí LLK a existuje stále.

Vlastně ani nevím, nakolik je seznamka na lesba.cz úspěšná. Za těch 16 let existence seznamky jsem zachytila několik zpráv, které mě potěšily. Člověk má potřebu ozvat se tehdy, je-li něco špatně, nikoli je-li vše v pořádku. Doufám proto, že za tu dobu vzniklo partnerských vztahů nebo přátelství podstatně víc, než jsem zaznamenala.

Seznamování pomocí inzerce je nejméně bezpečné a asi také nejméně účinné. Anonymita jakékoli inzerce totiž, bohužel, přitahuje i lidi, kteří chtějí druhé jen využívat nebo dokonce zneužívat. Jenže někomu vlastně
ani nic jiného nezbývá. Vždyť jak spolehlivě poznáte, že je někdo lesba? Jedině pokud víte, že jste ve společnosti leseb (reálné nebo virtuální). V porovnání s inzercí mi vaše seznamovací pobyty Change připadají
příjemnější, rychlejší, bezpečnější. Na druhou stranu jsou ženy, které takové skupinové akce v oblibě nemají nebo je případně až stresují. Pro ty jistě vhodnější nějaké méně "zalidněné" seznamování, třeba právě to virtuální.

Myslím, že podobných seznamovacích akcí, ať už víkendových nebo pouze na jedno odpoledne, by mohlo být víc. My, které žijeme ve velkých městech, máme cesty k sobě relativně snazší. Ty z nás, které žijí v menších městech a obcích se na kulturní akce ve městech nemohou jen tak snadno dostat. Myslím, že by nebylo marné, kdyby se něco podobného, a třeba nikoli výhradně seznamovacího, pořádalo po celém území republiky.

A proč je těchto akcí tak málo? Nejspíš je to tím, že je málo žen ochotných něco zorganizovat. O jejich důvodech lze jen spekulovat. Pokud si ale někdo myslí, že je to příliš složité, pak určitě není.

Celý můj život je spojený s knihami a poezií, proto nebyl potřebný nějaký zvláštní impulz, spíš to přišlo tak nějak samo o sobě. Sbírka "Hledám svou planetu..." obsahuje výběr autorek, jejichž díla jsem zveřejňovala v Lesbické literární kavárně, o níž jsem se zmiňovala na začátku rozhovoru.

Nemyslím, že by bylo pro autorky nějak výrazně obtížnější získat čtenářky lesbické literatury. Problém je spíš v celkově malém "knižním trhu" u nás. Jsme sice na špičce evropských zemí v procentuálním zastoupení čtenářek a čtenářů, ale jsme také zemí relativně málo lidnatou. U nás, myslím, lze za obecně úspěšný tištěný titul prózy považovat takový, jehož se prodají tak dva tisíce kusů. U poezie to ale představuje jen pár set kusů. Pro lesbickou literaturu by pak bylo třeba tato čísla vydělit deseti. Jsem přesvědčená o tom, že lesbická literatura je u nás naopak výjimečně úspěšná. Vždyť se rozhodně od každého titulu prodá víc, než dvě stovky kusů prózy a několik desítek kusů poezie.

Co bych poradila začínajícím spisovatelkám a básnířkám? Nejspíš to, aby rozvíjely nejen svůj talent, ale především řemeslo. Čeština, byť je obtížná, je nádherná a tvárná. Jazyk je silný nástroj, který dokáže umocnit
sílu myšlenky.

Jsme každá tak rozdílná, každý vztah je jiný a každý rozchod je odlišný, proto nemám žádný "univerzální návod" na zvládání rozchodu ani pro sebe, natož aby fungoval u jiných. To, co funguje u jednoho člověka, vůbec nemusí zabrat u jiného. Někomu se bolest lépe snáší ve společnosti jiných, někdo ji zvládá lépe sám. Na jedno jsem se mohla vždy spolehnout u jakékoli ztráty - čas bolest mírní.

Na citáty moc nejsem, ale snažím se řídit tím, co říkávala babička: "Nedělej jiným to, co nechceš, aby oni dělali tobě".