JAK ZAPOMENOUT NA EX? NEPROCVIČOVAT PAMĚŤ - "Cílem rozchodu není se naštvat a hrdě odkráčet středem, ale zlhostejnět."
Jára Cimrman důmyslnými experimenty zjišťoval, zda žáci si důležité věci zapamatovali (pomněnka) a nedůležité zapomněli (zapomněnka). S podobnou zakázkou chodí klienti: „Jak na něj mám zapomenout?“ I když existují dva zaručené způsoby, jak spolehlivě zapomenout na bývalého partnera, přesto se v praxi příliš nezaužívaly. Posuďte sami: Alzheimer a kulka do hlavy. Tedy musíme hledat jinou pomoc či záchytnou postavu.
Tak a to je konečně ta správná odpověď. Věci si pamatujeme, pokud je procvičujeme. Ne proto, že jsou pro nás zajímavé, užitečné či jsou nám po chuti. Proto latiníci říkali Repetitio est mater studiorum et sapientiae. Opakování matka studia či moudrosti. Tedy ne zájem, ne vůle, ne užitečnost, ale prosté opakování. Pokud chcete na bývalého zapomenout, tak jedině neprocvičovat! Kdybychom každý den spočítali dvě kvadratické rovnice, tak bychom diskriminant také nikdy nezapomněli. Jak chceme zapomenout na Karla, když ho vztekle procvičujeme každý den padesátkrát? Jinými slovy na bývalého partnera nejde zapomenout. Je možné jen na něj nemyslet. Nemyslet ale předpokládá nejprve zlhostejnět.
a2 + b2 = c2 mě nebere!
Cílem rozchodu není se naštvat a hrdě odkráčet středem, ale zlhostejnět. Je bohužel dost složité si představit, co to znamená v praxi. Proto zavoláme na pomoc dalšího matematika, totiž Pythagora. Kdykoli si myslíme, že už máme rozchod za sebou, tak zkuste místo partnera si do svého chování dosadit Pythagora. Například když si říkáte: „Jana se mě už vůbec netýká! Je mi úplně ukradená.“ je to známka, že nejste za rozchodem, protože si stejně často neříkáte větu: „Pythágora mám zcela na háku. Ať táhne k čertu i s tou svou větou!“ Jinými slovy vyřčení věty: „Jana mě nebere.“ je zdegenerované vyjádření věty: „Janu stále ještě miluji.“ Pamatujte, že psychology nezajímá nějaká částice či předpona „ne“. Věty „Jana mě bere.“ nebo „Jana mě nebere.“ znamenají prakticky totéž, zejména pokud jsou silně citově prožívány. Mnohem zajímavější je sledovat frekvenci těchto výroků a tu porovnávat právě s Pythagorem. Jak často mi hlavou chodí Jana versus Pythagoras? Proto zakázku klienta musíme nejprve přeformulovat: „Pane doktore, jak mám vůči němu/ní zlhostejnět?“
Pec nám spadla, kdopak nám ji postaví?
Fakt, že klient nemůže zlhostejnět vůči bývalému partnerovi i dlouho po rozchodu, je známkou, že bývalý partner je stále navázaný na klientovy běžné denní frustrace, a tedy, že funguje jako záchytná osoba. Záchytná osoba je dle definice ten, na koho si jako prvního vzpomeneme, když jsme frustrovaní. Přesně podle písně Pec nám spadla. Rozbořená pec je citelná frustrace, pač budeme muset spát na studené zemi. Tedy volají se jedna po druhé záchytné osoby: Starý pecař, mladý pecař a nakonec dědeček, který to úderně vyřeší.
Podobně funguje bývalý partner. Jakmile jsme partnersky frustrovaní (smutní, unavení, nadržení, stýská se nám ap.), zavoláme si fantazijní postavu expartnera a s ní začíná naprosto zcestná interakce a přehrávání starých CD: „Nikdy jsem tě nemiloval! Vzal jsem si tě jen ze soucitu! Podívej se na sebe, jak vypadáš, ty frigido!“ a jiné pecky. Hádání se s cedéčky je možná empaticky pochopitelné, ale bohužel nijak to neřeší skutečný problém daného člověka. Naopak ten se akorát roztočí, dvě hodiny se hádá s bývalým či bývalkou a výsledkem je, že jeho spouštěcí frustrace se ještě prohloubí – je mu ještě víc smutno, je ještě víc unavený, zoufalý. Došlo jen k tomu, že si ještě pevněji navázal své frustrace na expartnera coby záchytnou postavu. Jinými slovy procvičil si „diskriminant“. Teď už na bývalku jen tak nezapomene!
ODKAZ NA CELÝ ČLÁNEK Dr. Klimeše ZDE